Krásný den, milé čtenářky!
Rozhodla jsem se, že přispěji opět článkem z mého osobnějšího života. Přece jen to, o čem chci dneska psát, je pro mě hodně důležitá událost, tak proč se s vámi o ni nepodělit, že? Doufám, že vás tento typ článků nenudí, protože já se ráda jednou za čas takhle volně rozepíšu. Je to něco jiného než recenze na kosmetiku nebo většina článků, kterými na blog přispívám.
Přesně 3.11.2012 začalo něco neskutečně krásného. Něco, co mi vlastně naprosto změnilo život. Něco, za co jsem ohromně šťastná. S přítelem jsme se seznámili úplnou náhodou a oba tomu do teď nemůžeme uvěřit. Upřímně bych na začátku vztahu s mým drahým nikdy neřekla, že nám do vydrží až do dnes. Za tu dobu se toho stalo tak hrozně moc, že bych o tom mohla napsat knihu. Stala se hromada špatných věcí, od kterých bych čekala, že nás rozdělí, ale i neskutečná spousta krásných věcí, na které nikdy nezapomenu.
Musím přiznat, že jsem si vždycky přála kluka, pro kterého budu krásná i rozcuchaná, nenamalovaná a oblečená do ošklivého, vytahaného oblečení. Kluka, který mě bude milovat takovou, jaká jsem, bude se ke mně chovat jako k princezně, nosit mi květiny a snídani do postele, utěšovat mě, když mi bude nejhůř.. no, však to znáte. A víte co? On přesně takový je. Plní mi všechno, co mi na očích vidí a udělal by všechno pro to, abych byla šťastná. A tak je to i naopak. Miluji ho za to, jaký je. On tu pro mě celé ty tři roky je, pomohl mi, když jsem byla úplně na dně, za což jsem mu do teď vděčná a hlavně vím, že se na něj můžu ve všem spolehnout, že mu můžu říct úplně všechno, že mu můžu ve všem důvěřovat. A řeknu vám, že je to nádherný pocit. Milovat a být milován je zkrátka něco dokonalého, i když to někdy bolí. Přijde mi, že už nejsme takový ten pár s růžovými brýlemi a sliby, že spolu budeme navždy. Vztah si užíváme, milujeme se, ale zároveň žijeme v realitě a víme, že to může kdykoli skončit, protože nic krásného netrvá napořád. Sice z toho mám strach, jelikož nechci, aby to skončilo, ale zároveň vím, že je to hlavně o nás. Snažím se dělat všechno proto, aby byl náš vztah krásný, a aby nám to klapalo. Někdy se proto musím hodně přemáhat, protože je pro mě těžký dělat v některých věcech kompromisy - něco chci mít zkrátka podle sebe. Třeba u úprav pokoje jsem chtěla mít všechno pouze podle své představy, což je samozřejmě špatně. Snad žádný kluk by nechtěl žít ve sněhově bílém pokoji plném dívčích dekorací a blbůstek, že jo. Takže jsme se samozřejmě několikrát rafli, ale po každém neshodnutí či hádce přijde po chviličce usmíření a již zmiňovaný kompromis.
Jak jsem již na blogu někdy zmínila, teď bydlí přítel s námi (se mnou, mojí mamkou a sestrou), takže jsme tím pádem pořád spolu. Musím přiznat, že jsem z toho měla ze začátku trochu strach, i když to byl zároveň sen. Už je to tak přes dva měsíce a zatím je to jenom krásný. Naopak jsem za to, že ho mám stále při sobě, moc ráda. Myslím, že pokud bude všechno takové jako do teď, máme krásnou budoucnost před sebou. A co vy? Máte svého prince, nebo na něj stále čekáte?
Přesně 3.11.2012 začalo něco neskutečně krásného. Něco, co mi vlastně naprosto změnilo život. Něco, za co jsem ohromně šťastná. S přítelem jsme se seznámili úplnou náhodou a oba tomu do teď nemůžeme uvěřit. Upřímně bych na začátku vztahu s mým drahým nikdy neřekla, že nám do vydrží až do dnes. Za tu dobu se toho stalo tak hrozně moc, že bych o tom mohla napsat knihu. Stala se hromada špatných věcí, od kterých bych čekala, že nás rozdělí, ale i neskutečná spousta krásných věcí, na které nikdy nezapomenu.
Musím přiznat, že jsem si vždycky přála kluka, pro kterého budu krásná i rozcuchaná, nenamalovaná a oblečená do ošklivého, vytahaného oblečení. Kluka, který mě bude milovat takovou, jaká jsem, bude se ke mně chovat jako k princezně, nosit mi květiny a snídani do postele, utěšovat mě, když mi bude nejhůř.. no, však to znáte. A víte co? On přesně takový je. Plní mi všechno, co mi na očích vidí a udělal by všechno pro to, abych byla šťastná. A tak je to i naopak. Miluji ho za to, jaký je. On tu pro mě celé ty tři roky je, pomohl mi, když jsem byla úplně na dně, za což jsem mu do teď vděčná a hlavně vím, že se na něj můžu ve všem spolehnout, že mu můžu říct úplně všechno, že mu můžu ve všem důvěřovat. A řeknu vám, že je to nádherný pocit. Milovat a být milován je zkrátka něco dokonalého, i když to někdy bolí. Přijde mi, že už nejsme takový ten pár s růžovými brýlemi a sliby, že spolu budeme navždy. Vztah si užíváme, milujeme se, ale zároveň žijeme v realitě a víme, že to může kdykoli skončit, protože nic krásného netrvá napořád. Sice z toho mám strach, jelikož nechci, aby to skončilo, ale zároveň vím, že je to hlavně o nás. Snažím se dělat všechno proto, aby byl náš vztah krásný, a aby nám to klapalo. Někdy se proto musím hodně přemáhat, protože je pro mě těžký dělat v některých věcech kompromisy - něco chci mít zkrátka podle sebe. Třeba u úprav pokoje jsem chtěla mít všechno pouze podle své představy, což je samozřejmě špatně. Snad žádný kluk by nechtěl žít ve sněhově bílém pokoji plném dívčích dekorací a blbůstek, že jo. Takže jsme se samozřejmě několikrát rafli, ale po každém neshodnutí či hádce přijde po chviličce usmíření a již zmiňovaný kompromis.
Jak jsem již na blogu někdy zmínila, teď bydlí přítel s námi (se mnou, mojí mamkou a sestrou), takže jsme tím pádem pořád spolu. Musím přiznat, že jsem z toho měla ze začátku trochu strach, i když to byl zároveň sen. Už je to tak přes dva měsíce a zatím je to jenom krásný. Naopak jsem za to, že ho mám stále při sobě, moc ráda. Myslím, že pokud bude všechno takové jako do teď, máme krásnou budoucnost před sebou. A co vy? Máte svého prince, nebo na něj stále čekáte?





























